Hai lidi... je tu první kolo Soutěže...Ať vyhraje ten nejsilnější...:D jukněte se na ty příběhy...:D
Můj milovaný bráška.
"Miluji tě" šeptl jsem do tmy a pohladil ho po tváři. Vypadá tak nevině když spí. Položil jsme se vedle něj a koukal jsem na jeho krásně spící oči. "Nečum pořád!" . Ozval se jeho hlas a převrátil se na bok. "Bráška co chceš k snídani?". Nevydržel jsme to a musel jsem ho pohladit po jeho vlasech. Tak krásně voní. Začal jsem mít divný myšlenky. "Mě je to fuk když to bude k žrádlu" . Ach... ten jeho tvrdý hlas. Pořád mi jeho hlas leze na mozek. Slyším ho skoro furt. Zvedl jsem se a šel do kuchyně. Ach jo můj milovaný Isami. Můj starší bráška. Je a vždycky to byl můj hrdina. Po tom co nám umřeli rodiče se o mě vždycky tak krásně staral. Je starší jen o 10let. Mě je 17 a jemu 27. I když je to velký věkový rozdíl stejně jsme se zamiloval. On to ale neví. "Wááá... nesmím na to myslet." Pravda ta láska je ne-mož-ná . Jsem tak mladý a už myslím na takový sprosťárny. Za to může on. To on mi omotal tak hlavu . Jsme bráchové nesmím na něj myslet. "Už si to uvařil manžílku".
Pošeptal mi jemně do ouška. Začala to zase, jako vždy. Cítil jsme tlak v podbřišku a u nosu krev . K tomu zastavení srdce a vysoký tlak . Jenže když jsem se k němu otočil všechno se ještě víc zhoršilo."Obleč si něco!" "Proč? Mám na sebe trenýrky, to stačí!"
Ach... jak v nich vypadal sexy mohl jsem se zbláznit . Mohl by být klidně i pornohercem. První, co udělal je, že mi rozcuchal vlasy a položil hlavu na rameno. Díval se těmi vysoce erotickýma očima, co zrovna připravuji. " Ty vole co to vaříš?" "Nejsem vůl!" "Ok. Krávo, co děláš?"
Grr... tohle na něm nesnáším. Ale to tělo ach..! Stal se ze mě uchyl. Kéž by mě někdo potrestal. Rozhodl jsme se nenápadně pokročit a zničehonic jsem ho objal. "Hey. Co to děláš Kei!" "Promiň."Šeptl jsem a šel dodělat tu snídani, Já vím, nemůže mě milovat. Dokonce má přítelkyni, kterou jsi má vzít. Přeji mu to. Chci aby byl šťastný.
"Isami můžu jít dneska na diskotéku?" "Jop ale dávej bacha." "Okey neboj se." Má o mě strach šlo to vidět. Řekl jsem jsi a běžel na autobus do školy. Zase se nudit. Jen tak sedět v lavici a vlídně poslouchat tu čupku před tabuli. Otrava. Stejně jsem myslel na Isamiho. To že se má ženit mě celkem dostalo. Ale po týdnu jsem se z toho dostal. Po škole zase běžet domů něco sníst a šup na diskotéku.
"Na napij se." Usmála se na mě mastná hlava a podávala mi skleničku s divným chlastem. Jak jinak jsem jí radši vypil, než čumět na její háro. Bohužel v tom asi něco bylo. Zamotala se mi hlava a udělalo se mi špatně. Mezitím mastná hlava toho využila a začala mě hladit po tváři.
"Nesahej na mě!" Odstrčil jsme jí a snažil jsme se jít pryč. Chytla mě za ruku a hodila na gauč. Začala se na mě lepit a já už jen viděl přicházejícího Isamiho. Mastnou hlavu hodil někam pryč a mě vzal do své náruče. Položil mě do auta a pomalu odjížděl pryč. "Debile kolikrát ti mám říkat ať si dáváš pozor. Posloucháš mě vůbec někdy?" Křikl na mě a jeli jsme společně domů. Doma mě hodil jen na svojí postel. Chytl jsem ho jemně za ruku.
"Neodcházej!" Znovu jsem ho objal a jemně mu šeptl do ucha. "Miluji tě". Povalil mě a začal mě svými rty líbat. "Ach oni-chan". Vzdychl jsem mu do ucha. Jen jsem ležel a koukal mu do očí. Jeho ruce mě začali svlékat a jeho rty líbat. Vzdychal jsem mu do ucha a užíval si jeho tělo. Roztáhl mi nohy a začal si hrát s mým údem. Jeho prsty do mě vnikali a začali se hýbat. Vzrušoval mě každý jeho pohyb. Po chvíli do mě začal pomalu vnikat a pořád si jemně hrál s mým údem. Začal se pohybovat a zrychlovat. Dohánělo mě to k šílenství. Vystříkl jsem se mu na ruce a jemně zajíknul. Pokračoval a zrychloval čím dál víc. Dokud se neudělal on do mě. Ucítil jsem v sobě teplo, bolest a zároveň potěšení. Vyndal svůj a objal mě. Usnul jsem v jeho objetí. Když jsem se vzbudil, byl zrovna pryč. Hodil jsme na sebe župan a šel jsme se po něm podívat. Stál na balkoně a díval se přemýšlivě dolů.
"Isami." šeptl jsem a stál za ním. Jen se na mě podíval a přemýšlel dál. "Nechceš abych něco uvařil?" Upřeně se na mě podíval. "Ne obleč se, někam pojedeme". Řekl temným hlasem a šel do svého pokoje. Jen jsem pokrčil rameny a oblékl se. Čekal jsem na něj asi hodinu. Pak jen třískl dveřmi a šli jsme. Nechápu, proč jsi vzal v létě bundu, ale bylo mi to jedno. Nasedl jsem do auta a jeli jsme. Nevěděl jsem kam ,a co tam budeme dělat, ale byl jsem šťastný že jsem s ním. Zahnul podezřele do lesa. Celou cestu na mě ani nemrkl prostě nic. "Stalo se něco?" Zeptal jsem se ze strachu v očích. "Pro mě ne." Zastavil auto uprostřed lesní cesty. "Vystup jsi!" "Proč?" "Neptej se a vystup jsi." Zvedl jsem se a pak jsme jen stáli a mlčky na sebe koukali. "Co se děje?" Zeptal jsem se a on se mi konečně koukl do očí. "Víš to, co jsme udělali je chyba a ta svatba je pro mě důležitá."
Jen to dořekl sáhl si hluboko do kapsy a mě bylo jasné, o co jde. Vytáhl z ní pistoli a namířil směr ke mně. "Počkej ! Proč to děláš? Já to nikomu neřeknu." Začali my téct slzy a pomalu jsem couval. "Už jsem to řekl, kazíš tu svatbu. Dostanu za ní hodně peněz nemůžu si dovolit aby si to zkazil ty. Sorry sex byl dobře, ale o nic jiného nešlo. Musím se tě zbavit jinak všechno bude v prdeli." Namířil na mě zbraň. Nedokázal jsem se ani na posledy nadechnout. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jen na sex. Nic víc. Ozval se jen výstřel. Už jsem neměl obličej plný slz ale i krve. Padal jsem na zem. Poslední okamžik. Jen jeho usměvavý obličej. Ale nebyl to ten Isami, co jsem znal. Můj milovaný bráška mě zabil. Jediný člověk, kterého jsem miloval a vzal mi nejen srdce ale i život.
"Miluji tě" šeptl jsem do tmy a pohladil ho po tváři. Vypadá tak nevině když spí. Položil jsme se vedle něj a koukal jsem na jeho krásně spící oči. "Nečum pořád!" . Ozval se jeho hlas a převrátil se na bok. "Bráška co chceš k snídani?". Nevydržel jsme to a musel jsem ho pohladit po jeho vlasech. Tak krásně voní. Začal jsem mít divný myšlenky. "Mě je to fuk když to bude k žrádlu" . Ach... ten jeho tvrdý hlas. Pořád mi jeho hlas leze na mozek. Slyším ho skoro furt. Zvedl jsem se a šel do kuchyně. Ach jo můj milovaný Isami. Můj starší bráška. Je a vždycky to byl můj hrdina. Po tom co nám umřeli rodiče se o mě vždycky tak krásně staral. Je starší jen o 10let. Mě je 17 a jemu 27. I když je to velký věkový rozdíl stejně jsme se zamiloval. On to ale neví. "Wááá... nesmím na to myslet." Pravda ta láska je ne-mož-ná . Jsem tak mladý a už myslím na takový sprosťárny. Za to může on. To on mi omotal tak hlavu . Jsme bráchové nesmím na něj myslet. "Už si to uvařil manžílku".
Pošeptal mi jemně do ouška. Začala to zase, jako vždy. Cítil jsme tlak v podbřišku a u nosu krev . K tomu zastavení srdce a vysoký tlak . Jenže když jsem se k němu otočil všechno se ještě víc zhoršilo."Obleč si něco!" "Proč? Mám na sebe trenýrky, to stačí!"
Ach... jak v nich vypadal sexy mohl jsem se zbláznit . Mohl by být klidně i pornohercem. První, co udělal je, že mi rozcuchal vlasy a položil hlavu na rameno. Díval se těmi vysoce erotickýma očima, co zrovna připravuji. " Ty vole co to vaříš?" "Nejsem vůl!" "Ok. Krávo, co děláš?"
Grr... tohle na něm nesnáším. Ale to tělo ach..! Stal se ze mě uchyl. Kéž by mě někdo potrestal. Rozhodl jsme se nenápadně pokročit a zničehonic jsem ho objal. "Hey. Co to děláš Kei!" "Promiň."Šeptl jsem a šel dodělat tu snídani, Já vím, nemůže mě milovat. Dokonce má přítelkyni, kterou jsi má vzít. Přeji mu to. Chci aby byl šťastný.
"Isami můžu jít dneska na diskotéku?" "Jop ale dávej bacha." "Okey neboj se." Má o mě strach šlo to vidět. Řekl jsem jsi a běžel na autobus do školy. Zase se nudit. Jen tak sedět v lavici a vlídně poslouchat tu čupku před tabuli. Otrava. Stejně jsem myslel na Isamiho. To že se má ženit mě celkem dostalo. Ale po týdnu jsem se z toho dostal. Po škole zase běžet domů něco sníst a šup na diskotéku.
"Na napij se." Usmála se na mě mastná hlava a podávala mi skleničku s divným chlastem. Jak jinak jsem jí radši vypil, než čumět na její háro. Bohužel v tom asi něco bylo. Zamotala se mi hlava a udělalo se mi špatně. Mezitím mastná hlava toho využila a začala mě hladit po tváři.
"Nesahej na mě!" Odstrčil jsme jí a snažil jsme se jít pryč. Chytla mě za ruku a hodila na gauč. Začala se na mě lepit a já už jen viděl přicházejícího Isamiho. Mastnou hlavu hodil někam pryč a mě vzal do své náruče. Položil mě do auta a pomalu odjížděl pryč. "Debile kolikrát ti mám říkat ať si dáváš pozor. Posloucháš mě vůbec někdy?" Křikl na mě a jeli jsme společně domů. Doma mě hodil jen na svojí postel. Chytl jsem ho jemně za ruku.
"Neodcházej!" Znovu jsem ho objal a jemně mu šeptl do ucha. "Miluji tě". Povalil mě a začal mě svými rty líbat. "Ach oni-chan". Vzdychl jsem mu do ucha. Jen jsem ležel a koukal mu do očí. Jeho ruce mě začali svlékat a jeho rty líbat. Vzdychal jsem mu do ucha a užíval si jeho tělo. Roztáhl mi nohy a začal si hrát s mým údem. Jeho prsty do mě vnikali a začali se hýbat. Vzrušoval mě každý jeho pohyb. Po chvíli do mě začal pomalu vnikat a pořád si jemně hrál s mým údem. Začal se pohybovat a zrychlovat. Dohánělo mě to k šílenství. Vystříkl jsem se mu na ruce a jemně zajíknul. Pokračoval a zrychloval čím dál víc. Dokud se neudělal on do mě. Ucítil jsem v sobě teplo, bolest a zároveň potěšení. Vyndal svůj a objal mě. Usnul jsem v jeho objetí. Když jsem se vzbudil, byl zrovna pryč. Hodil jsme na sebe župan a šel jsme se po něm podívat. Stál na balkoně a díval se přemýšlivě dolů.
"Isami." šeptl jsem a stál za ním. Jen se na mě podíval a přemýšlel dál. "Nechceš abych něco uvařil?" Upřeně se na mě podíval. "Ne obleč se, někam pojedeme". Řekl temným hlasem a šel do svého pokoje. Jen jsem pokrčil rameny a oblékl se. Čekal jsem na něj asi hodinu. Pak jen třískl dveřmi a šli jsme. Nechápu, proč jsi vzal v létě bundu, ale bylo mi to jedno. Nasedl jsem do auta a jeli jsme. Nevěděl jsem kam ,a co tam budeme dělat, ale byl jsem šťastný že jsem s ním. Zahnul podezřele do lesa. Celou cestu na mě ani nemrkl prostě nic. "Stalo se něco?" Zeptal jsem se ze strachu v očích. "Pro mě ne." Zastavil auto uprostřed lesní cesty. "Vystup jsi!" "Proč?" "Neptej se a vystup jsi." Zvedl jsem se a pak jsme jen stáli a mlčky na sebe koukali. "Co se děje?" Zeptal jsem se a on se mi konečně koukl do očí. "Víš to, co jsme udělali je chyba a ta svatba je pro mě důležitá."
Jen to dořekl sáhl si hluboko do kapsy a mě bylo jasné, o co jde. Vytáhl z ní pistoli a namířil směr ke mně. "Počkej ! Proč to děláš? Já to nikomu neřeknu." Začali my téct slzy a pomalu jsem couval. "Už jsem to řekl, kazíš tu svatbu. Dostanu za ní hodně peněz nemůžu si dovolit aby si to zkazil ty. Sorry sex byl dobře, ale o nic jiného nešlo. Musím se tě zbavit jinak všechno bude v prdeli." Namířil na mě zbraň. Nedokázal jsem se ani na posledy nadechnout. Nemohl jsem tomu uvěřit. Jen na sex. Nic víc. Ozval se jen výstřel. Už jsem neměl obličej plný slz ale i krve. Padal jsem na zem. Poslední okamžik. Jen jeho usměvavý obličej. Ale nebyl to ten Isami, co jsem znal. Můj milovaný bráška mě zabil. Jediný člověk, kterého jsem miloval a vzal mi nejen srdce ale i život.
Konec
Nešťastná láska
Pomoooc... pomozte mi někdo ta holka mě chce zabít! Pomooc...
Křičel jsem co nejvíce to jde bohužel nikdo mě neslyšel nebo spíš nechtěly slyšet. Už mi začaly docházet síly naštěstí už vidím svůj domov. Rychle odemku a vběhnu dovnit. Než stačím zavřít dveře slyším tu holku jak na mě řve. " Mě neunikneš. Dostanu tě a potom tě zabiju!" Rychle jsem zavřel dveře a celý udýchaný šel do pokoje. Byl jsem tak ztahaný že jsem padl do postele a usnul. Probudil jsme se asi tak kolem čtvrté ráno. Ani se nedivím když jsem usnul v sedm doba kdy jsem přišel ze školy domů. Ano teprve v sedm ze školy. No jo moji rodiče jsou moc aktivní a přihlásily mě na každou blbost co tam byla (zájmové kroužky). Dnes večer byl úplněk a měsíc mi svítil přímo do pokoje ale něco bylo špatně. Na zdi naproti postely kam dopadal svit měsíce byla černá postava. Seděla na zábradlí a koukala se nahoru na oblohu, alespoň to tak vypadalo. Byl jsem strašně zvědaví kdo to je, jsem strašně zvědaví už od mala. Vstal jsem z postele a kouknul se opatrně z okna. Šok..to není možný, na tom zábradlí seděla ta holka co mě dneska pomalu od školy pronásledovala s nožema a chtěla mě zabít. Proč teď ale sedí na zábradlí, kouká na oblohu a nepokouší se mě zabít? Radši jsem si šel lehnout do postele, snažil jsem se usnout a doufal že se ráno probudím. Ráno mě probudily paprsky slunce které mi svítily do pokoje. "Vuáá" zívl jsem a promnul si oči. Vzpoměl jsem si na tu holku na zábradlí. Kouknul jsem se ven z okna abych se ujistil jestly tam je nebo ne. A nebyla tam. Šel jsem udělat raní hygienu, převlíct se a poté se nasnídat. Nasnídal jsem se a byl čas jít do školy.Cesta do školy proběhla v pohodě. Ve škole jsem si sedl na svoje místo, do předposlední lavice k oknu. Učitelka vešla do třídy a zaní ji následovala nějaká holka. To snad né to je ta holka co mě pronásledovala a chtěla mě zabít. Sedím a pořád se na ni koukám. Když učitelka řekla kam si má sednout zděsil jsem se. Má si sednout za mě. Na všechny se mile usmívala, dokonce i na mě když okolo mě procházela. Sedla si a vybalila jsi věci. Chtěl jsem poslouhat výklad ale byla to nuda a tak jsem se začal koukat z okna. Když v tom mi zaklepala na rameno. " Prosím půjčíš mi propisku? Zapoměla jsem si ji doma." "Co?..Jo jasně." Vytáhnu z penálu druhou propisku a podám jí ji. "Děkuju." Otočím se a zase se koukám z okna. Po chvilce mi zase klepe na rameno. Otočím se. "No?" "Hele neznáme se od někud?" Cože ona si na mě nepamatuje nebo to dělá schválně. "Né neznáme to bych si pamatoval." Odpověděl jsem a otočil se zase zpátky. " Ale já si myslím že se známe, někde jsem tě už viděla." "Né neviděla, vůbec tě neznám." "Ale jo znám tě a moc dobře." Cože moc dobře? " Jak to myslíš moc dobře ?" " Noo vlastně nic.. " Ta holka mě ale vážně začíná děsit." Konec školy a já můžu jít konečně domů. Dneska žádné odpolední vyučování nemám,naštěstí. " Počkéj..počkej na mě prosím." Ohlednu se a vidím jak ke mně běží ta holka. Co pořád po mě chce. " No co chceš?" " Noo..já..nechtěl by jsi doprovodit domů?" " Já myslel že se na to běžně ptají kluci holek né? A navíc to mám jen kousek to zvládnu díky." "No tak dobře no..." Otočím se a jdu směr svůj domov. Ale ta holka jde pořád za mnou..co má asi za lubem ? "Hele o co ti pořád jde ksakru ?" Otočím se na ni. " Mě? Mě o nic jen mám stejnou cestu domů jako ty. Bydlím v támtom bytě." Ukáže směr desáté patro v jednom činžáku. "Jo aha." Podezíravě se na ni podívám, otočím se a pokračuju v cestě. " Ááááá (zlostně...)" Otočím se a už za sebou nevidím tu prátelskou holčinu co byla dneska ve škole ale zlostnou holku co mě chce zase zabít. Řítí se naproti mně a vytasila ty dva svoje nožíky. Běží rychle a tak se rychle otočím a rychle utíkám domů. Dohání mě ale já se nevzdávám a běžím dál i když už moc nemůžu. Uff za chvilku budu doma. Konečně jsem dozazil domů, rychle jsem otevřel a zabouchl za sebou dveře. " Uff" radši půjdu k sobě do pokoje než začnou rodiče vyzvídat. Obadva pracují doma takže je mám každý den na krku.Když v tom někdo zaklepe. Samozřejmě mamka je hned u dveří. " Ahoj copak chceš ?" " dobrý den já jsem Elliotova kamarádka. Jsme domluveni že k němu mám dneska po škole přijít a že mě doučí matiku." Co nic takového jsem si s nikým nedomlouval. " Elliot mi o ničem takovém neřekl. No nevadí tak pojď dál (mile se usmála jako vždy na každého.)" Jsem na konci schodů a pozoruji kdo vchází ale není to moc milá návštěva. Je to zase ta holka. Co tu proboha chce a vůbec co chce po mě. " Ahoj Elliote (usměje se.)" " A..ahoj co..co tu chceš?" " No přece jsme domluveni na to doučování ne, nebo si to už nepamatuješ jak jsi mi to dneska ráno slýbil?" " Jo..aha.. no tak pojď ke mně do pokoje a připrav si věci dojdu nám pro pití." "Dobře moc dlouho se nezdržuj abychom něco stihly." Jde do mého pokoje. Ksakru teď nevím jak se z toho mám vykroutit a poslat jí pryč. Udělám pití a vezmu ho do pokoje. Když stojím ve dveřích všimnu si že si prohlíží můj pokoj docela do podrobna. " Ehmm nesu to pití." "Jé děkuju..tak co jdeme na to doučování?" " Jo ale nejprve mi řekni co po mě chceš a proč mě chceš zabít?" Začne se smát. "Já a po tobě něco chtít jo a co teprve tě zabít. Prosimtě na to nemám. Na to jsem moc velký srab." " A..a co mělo teda znamenat to jak jsi mě napadla dvakrát?" " To já ne to moje démonická stránka. Mám za úkol tě zabít protože ohrožuješ zlou stranu.Jseš pro nás hrozbou a protože jsem nejlepší z našeho klanu tak mě vybrali abych tě zabila. Ale jen jako démon tě chci zabít, jako člověk jsem milá a nikoho bych nezabila ani ve snu." " A proč jsem pro vás velkou hrozbou ?" " Protože jsi vyvolený velitelem dobré strany. Jseš totiž mocný kouzelník a bojovník. Prostě něco jako nejlepší super hrdina co má chránit svět." " Aha..a to mi to jako jen tak říkáš a můžeš říct ?" " No tak řekl jsi že ti mám říct o co mi jde, no a nesmím ti to říct prostě tě mám zabít ale jako člověk se mi nechce lidem ubližovat ale pomáhat a tak jsem ti to prostě řekla abys věděl proč tohle všechno." "A..a jak dlouho mě pronásleduješ ?" "No pár měsíců to bude. Řekněme tak půl roku." " Půl roku?" " Jo asi tak nějak no." " A proč se mě snažíš zabít až teď a neudělala jsi to už dávno?" "Protože..protože jsem neměla odvahu a navíc jako člověku se mi moc líbíš." "Cože? Takže lidské stránce se líbim a té démonické ne?" " Jo přesně tak." " Zajímavé." "Proč je to zajímavé?" "No protože tohle jsem ještě nikdy nezažil abych se holce líbil a zároveň ne a ještě k tomu mě chtěla zabít." " No..hehe..(dívá se mu do očí a pomaloučku se přibližuje k jeho rtům..)" Hodně ho přitahuje ta její rozdvojená osobnost a i ona není ošklivá, právě naopak je krásná. Neudrží se a vášnivě ji políbí. "Um...(vykulí oči. Nečekala to, právě naopak myslela si že ho tím vším odradí.) "Promiň.. já..neudržel jsem se." " To...to je v pořádku (políbí ho..a hned na to se začnou líbat ...opatrně mu rozepíná košily a Elliot jí zajíždí rukou pod triko.. ) No nebudu to tu rozepisovat to by bylo na dlouho prostě se spolu vyspí. Leří vedle sebe na postely a venku se začíná stmívat. " No já už bych asi měla jít už je dost pozdě a rodiče si budou dělat starosti kde jsem." "Jo..tak dobře (zvedne se, jde ke dveřím a Yuki hned za ním.) " Tak ahoj uvidíme se zítra ve škole a díky za to doučování (mrkne na něj jedním okem.)" " Jo není zač tak ahoj zítra." Hned po tom jak jsem zavřel dveře tak jsem se šel osprchovat. Mezitím Yuki jde domů ale potká poslíčka kterého poslal její šéf. "Co tu ksakru chceš ?" "Já ..mám tě varovat že tě šéf viděl a že jestly ještě s tím nepřítelem něco budeš mít tak tě zabije a ještě pokud ho do zítra do večera nezabiješ přijde sem se všemi dobrými lidmi co má a zabije ho sám i ty lidi co mu přijdou na pomoc." "Chci jít domů." " Fajn ale nezapoměň na to co jsem ti řekl. (zmizí pryč.)" "Nezapomenu neboj." Jde domů kde se vykoupe,navečeří a jde do postele. To samé se dělo i u Elliota doma." Jsem ve škole a nudím se. Výklad je opět děsně nudný. Navíc by mě zajímalo proč dneska do školy nepřišla Yuki. Doufám že se ji nic nestalo. Je zahloubaný do svých myšlenek. Probudilo ho až zvonění že je konec školy. Huráá konečně zase svoboda. Zvedl jsem se z lavice a namířil jsi to rovnou domů. Chtěl jsem se jít ještě potom podívat za Yuki. U mého baráku přes celou silnici stáli nějací lidé a pozorovaly mě. Mezi nimi dokonce stála i Yuki. Stojím tam jak solnej sloup, nevím co mám dělat asi se mě teď pokusí zabít. Pořád mi běhalo hlavou. "Uhodnul jsi správně." Řekl najednou jeden chlápek co se najednou oběvil vedle mě, a nejenom on asi dalších deset jedenáct lidí se vedle mě oběvilo. Když najednou se ze zlé strany a z té mojí rozeběhly proti sobě a začaly bojovat. Já ovšem pořád stál. Chlápek na mě zakřičel že mám jít taky že mám používat schopnosti ale já nevěděl jak. "Ááá..." Ze zhora se na mě řítila Yuki. Skočila přede mě a kopla do mě takže jsem odletěl docela daleko. Ležel jsem na zemi a Yuki si klekla přeze mě. " Nechci tě zabít ale musím." Začaly ji téct slzy. " Já tebe taky nechci zabít ale jak koukám tak taky budu muset." " Tak co stím teda uděláme když jeden z nás musí zemřít?" sedla si na moje nohy a nechala mě si sednout. "Nevím .. třeba utečeme a bude to." " To nepůjde to by mě našli a zabily za to že s tebou něco mám." "Tak ..( vezme její jednu ruku kterou drží nůž a probodne se blízko u srdce aby to byla rychlejší smrt)... tak a je to vyřešené, stejně by mě jednou oni zabily." "Né tak tak to neskončí (probodne se druhým nožem taky blízko u srdce) takhle alespoň zemřeme spolu a budeme na věky spolu někde v neznámu (usměje se). Tak dobře (taky se usměje a naposledy ji obejme a políbí, stačí se ještě položit na zem) takhle ji zemře v náručí a Yuki hned po něm taky v náručí).
Pomoooc... pomozte mi někdo ta holka mě chce zabít! Pomooc...
Křičel jsem co nejvíce to jde bohužel nikdo mě neslyšel nebo spíš nechtěly slyšet. Už mi začaly docházet síly naštěstí už vidím svůj domov. Rychle odemku a vběhnu dovnit. Než stačím zavřít dveře slyším tu holku jak na mě řve. " Mě neunikneš. Dostanu tě a potom tě zabiju!" Rychle jsem zavřel dveře a celý udýchaný šel do pokoje. Byl jsem tak ztahaný že jsem padl do postele a usnul. Probudil jsme se asi tak kolem čtvrté ráno. Ani se nedivím když jsem usnul v sedm doba kdy jsem přišel ze školy domů. Ano teprve v sedm ze školy. No jo moji rodiče jsou moc aktivní a přihlásily mě na každou blbost co tam byla (zájmové kroužky). Dnes večer byl úplněk a měsíc mi svítil přímo do pokoje ale něco bylo špatně. Na zdi naproti postely kam dopadal svit měsíce byla černá postava. Seděla na zábradlí a koukala se nahoru na oblohu, alespoň to tak vypadalo. Byl jsem strašně zvědaví kdo to je, jsem strašně zvědaví už od mala. Vstal jsem z postele a kouknul se opatrně z okna. Šok..to není možný, na tom zábradlí seděla ta holka co mě dneska pomalu od školy pronásledovala s nožema a chtěla mě zabít. Proč teď ale sedí na zábradlí, kouká na oblohu a nepokouší se mě zabít? Radši jsem si šel lehnout do postele, snažil jsem se usnout a doufal že se ráno probudím. Ráno mě probudily paprsky slunce které mi svítily do pokoje. "Vuáá" zívl jsem a promnul si oči. Vzpoměl jsem si na tu holku na zábradlí. Kouknul jsem se ven z okna abych se ujistil jestly tam je nebo ne. A nebyla tam. Šel jsem udělat raní hygienu, převlíct se a poté se nasnídat. Nasnídal jsem se a byl čas jít do školy.Cesta do školy proběhla v pohodě. Ve škole jsem si sedl na svoje místo, do předposlední lavice k oknu. Učitelka vešla do třídy a zaní ji následovala nějaká holka. To snad né to je ta holka co mě pronásledovala a chtěla mě zabít. Sedím a pořád se na ni koukám. Když učitelka řekla kam si má sednout zděsil jsem se. Má si sednout za mě. Na všechny se mile usmívala, dokonce i na mě když okolo mě procházela. Sedla si a vybalila jsi věci. Chtěl jsem poslouhat výklad ale byla to nuda a tak jsem se začal koukat z okna. Když v tom mi zaklepala na rameno. " Prosím půjčíš mi propisku? Zapoměla jsem si ji doma." "Co?..Jo jasně." Vytáhnu z penálu druhou propisku a podám jí ji. "Děkuju." Otočím se a zase se koukám z okna. Po chvilce mi zase klepe na rameno. Otočím se. "No?" "Hele neznáme se od někud?" Cože ona si na mě nepamatuje nebo to dělá schválně. "Né neznáme to bych si pamatoval." Odpověděl jsem a otočil se zase zpátky. " Ale já si myslím že se známe, někde jsem tě už viděla." "Né neviděla, vůbec tě neznám." "Ale jo znám tě a moc dobře." Cože moc dobře? " Jak to myslíš moc dobře ?" " Noo vlastně nic.. " Ta holka mě ale vážně začíná děsit." Konec školy a já můžu jít konečně domů. Dneska žádné odpolední vyučování nemám,naštěstí. " Počkéj..počkej na mě prosím." Ohlednu se a vidím jak ke mně běží ta holka. Co pořád po mě chce. " No co chceš?" " Noo..já..nechtěl by jsi doprovodit domů?" " Já myslel že se na to běžně ptají kluci holek né? A navíc to mám jen kousek to zvládnu díky." "No tak dobře no..." Otočím se a jdu směr svůj domov. Ale ta holka jde pořád za mnou..co má asi za lubem ? "Hele o co ti pořád jde ksakru ?" Otočím se na ni. " Mě? Mě o nic jen mám stejnou cestu domů jako ty. Bydlím v támtom bytě." Ukáže směr desáté patro v jednom činžáku. "Jo aha." Podezíravě se na ni podívám, otočím se a pokračuju v cestě. " Ááááá (zlostně...)" Otočím se a už za sebou nevidím tu prátelskou holčinu co byla dneska ve škole ale zlostnou holku co mě chce zase zabít. Řítí se naproti mně a vytasila ty dva svoje nožíky. Běží rychle a tak se rychle otočím a rychle utíkám domů. Dohání mě ale já se nevzdávám a běžím dál i když už moc nemůžu. Uff za chvilku budu doma. Konečně jsem dozazil domů, rychle jsem otevřel a zabouchl za sebou dveře. " Uff" radši půjdu k sobě do pokoje než začnou rodiče vyzvídat. Obadva pracují doma takže je mám každý den na krku.Když v tom někdo zaklepe. Samozřejmě mamka je hned u dveří. " Ahoj copak chceš ?" " dobrý den já jsem Elliotova kamarádka. Jsme domluveni že k němu mám dneska po škole přijít a že mě doučí matiku." Co nic takového jsem si s nikým nedomlouval. " Elliot mi o ničem takovém neřekl. No nevadí tak pojď dál (mile se usmála jako vždy na každého.)" Jsem na konci schodů a pozoruji kdo vchází ale není to moc milá návštěva. Je to zase ta holka. Co tu proboha chce a vůbec co chce po mě. " Ahoj Elliote (usměje se.)" " A..ahoj co..co tu chceš?" " No přece jsme domluveni na to doučování ne, nebo si to už nepamatuješ jak jsi mi to dneska ráno slýbil?" " Jo..aha.. no tak pojď ke mně do pokoje a připrav si věci dojdu nám pro pití." "Dobře moc dlouho se nezdržuj abychom něco stihly." Jde do mého pokoje. Ksakru teď nevím jak se z toho mám vykroutit a poslat jí pryč. Udělám pití a vezmu ho do pokoje. Když stojím ve dveřích všimnu si že si prohlíží můj pokoj docela do podrobna. " Ehmm nesu to pití." "Jé děkuju..tak co jdeme na to doučování?" " Jo ale nejprve mi řekni co po mě chceš a proč mě chceš zabít?" Začne se smát. "Já a po tobě něco chtít jo a co teprve tě zabít. Prosimtě na to nemám. Na to jsem moc velký srab." " A..a co mělo teda znamenat to jak jsi mě napadla dvakrát?" " To já ne to moje démonická stránka. Mám za úkol tě zabít protože ohrožuješ zlou stranu.Jseš pro nás hrozbou a protože jsem nejlepší z našeho klanu tak mě vybrali abych tě zabila. Ale jen jako démon tě chci zabít, jako člověk jsem milá a nikoho bych nezabila ani ve snu." " A proč jsem pro vás velkou hrozbou ?" " Protože jsi vyvolený velitelem dobré strany. Jseš totiž mocný kouzelník a bojovník. Prostě něco jako nejlepší super hrdina co má chránit svět." " Aha..a to mi to jako jen tak říkáš a můžeš říct ?" " No tak řekl jsi že ti mám říct o co mi jde, no a nesmím ti to říct prostě tě mám zabít ale jako člověk se mi nechce lidem ubližovat ale pomáhat a tak jsem ti to prostě řekla abys věděl proč tohle všechno." "A..a jak dlouho mě pronásleduješ ?" "No pár měsíců to bude. Řekněme tak půl roku." " Půl roku?" " Jo asi tak nějak no." " A proč se mě snažíš zabít až teď a neudělala jsi to už dávno?" "Protože..protože jsem neměla odvahu a navíc jako člověku se mi moc líbíš." "Cože? Takže lidské stránce se líbim a té démonické ne?" " Jo přesně tak." " Zajímavé." "Proč je to zajímavé?" "No protože tohle jsem ještě nikdy nezažil abych se holce líbil a zároveň ne a ještě k tomu mě chtěla zabít." " No..hehe..(dívá se mu do očí a pomaloučku se přibližuje k jeho rtům..)" Hodně ho přitahuje ta její rozdvojená osobnost a i ona není ošklivá, právě naopak je krásná. Neudrží se a vášnivě ji políbí. "Um...(vykulí oči. Nečekala to, právě naopak myslela si že ho tím vším odradí.) "Promiň.. já..neudržel jsem se." " To...to je v pořádku (políbí ho..a hned na to se začnou líbat ...opatrně mu rozepíná košily a Elliot jí zajíždí rukou pod triko.. ) No nebudu to tu rozepisovat to by bylo na dlouho prostě se spolu vyspí. Leří vedle sebe na postely a venku se začíná stmívat. " No já už bych asi měla jít už je dost pozdě a rodiče si budou dělat starosti kde jsem." "Jo..tak dobře (zvedne se, jde ke dveřím a Yuki hned za ním.) " Tak ahoj uvidíme se zítra ve škole a díky za to doučování (mrkne na něj jedním okem.)" " Jo není zač tak ahoj zítra." Hned po tom jak jsem zavřel dveře tak jsem se šel osprchovat. Mezitím Yuki jde domů ale potká poslíčka kterého poslal její šéf. "Co tu ksakru chceš ?" "Já ..mám tě varovat že tě šéf viděl a že jestly ještě s tím nepřítelem něco budeš mít tak tě zabije a ještě pokud ho do zítra do večera nezabiješ přijde sem se všemi dobrými lidmi co má a zabije ho sám i ty lidi co mu přijdou na pomoc." "Chci jít domů." " Fajn ale nezapoměň na to co jsem ti řekl. (zmizí pryč.)" "Nezapomenu neboj." Jde domů kde se vykoupe,navečeří a jde do postele. To samé se dělo i u Elliota doma." Jsem ve škole a nudím se. Výklad je opět děsně nudný. Navíc by mě zajímalo proč dneska do školy nepřišla Yuki. Doufám že se ji nic nestalo. Je zahloubaný do svých myšlenek. Probudilo ho až zvonění že je konec školy. Huráá konečně zase svoboda. Zvedl jsem se z lavice a namířil jsi to rovnou domů. Chtěl jsem se jít ještě potom podívat za Yuki. U mého baráku přes celou silnici stáli nějací lidé a pozorovaly mě. Mezi nimi dokonce stála i Yuki. Stojím tam jak solnej sloup, nevím co mám dělat asi se mě teď pokusí zabít. Pořád mi běhalo hlavou. "Uhodnul jsi správně." Řekl najednou jeden chlápek co se najednou oběvil vedle mě, a nejenom on asi dalších deset jedenáct lidí se vedle mě oběvilo. Když najednou se ze zlé strany a z té mojí rozeběhly proti sobě a začaly bojovat. Já ovšem pořád stál. Chlápek na mě zakřičel že mám jít taky že mám používat schopnosti ale já nevěděl jak. "Ááá..." Ze zhora se na mě řítila Yuki. Skočila přede mě a kopla do mě takže jsem odletěl docela daleko. Ležel jsem na zemi a Yuki si klekla přeze mě. " Nechci tě zabít ale musím." Začaly ji téct slzy. " Já tebe taky nechci zabít ale jak koukám tak taky budu muset." " Tak co stím teda uděláme když jeden z nás musí zemřít?" sedla si na moje nohy a nechala mě si sednout. "Nevím .. třeba utečeme a bude to." " To nepůjde to by mě našli a zabily za to že s tebou něco mám." "Tak ..( vezme její jednu ruku kterou drží nůž a probodne se blízko u srdce aby to byla rychlejší smrt)... tak a je to vyřešené, stejně by mě jednou oni zabily." "Né tak tak to neskončí (probodne se druhým nožem taky blízko u srdce) takhle alespoň zemřeme spolu a budeme na věky spolu někde v neznámu (usměje se). Tak dobře (taky se usměje a naposledy ji obejme a políbí, stačí se ještě položit na zem) takhle ji zemře v náručí a Yuki hned po něm taky v náručí).
Konec
Jméno: Gersi
Příběh se smutným konce…
The story is a sad end…
Byla 17letá holka, která se topila v dluzích. Den co den jí chodili výhružné správy domu, pořád jí volaly na mobil a psali SMSky. Chudák holka nevěděla, co dělat. Bála se jít do školy, jít do knihovny, na brigádu, vyjít jenom před barák. Bála se být sama doma, číst SMSky, dopisy, zvedat telefony. Protože pokaždé ji někde čekal nějaký dluh. Nikdo jí s dluhy nepomáhal svého vlastního tátu ani neznala a nikdy ho neviděla. Měla pouze malou fotku na nočním stolku a u ní sedmikrásky. Svojí mámu viděla naposledy v patnácti letech na narozeninách. Od té doby jí pouze posílá dluhy až z Ameriky, místo aby je platila. Víte, ono je lehčí nechat starosti na někom, kdo to za ní bude platit a nebude jí hledat, aby já ty dluhy vrátila. Dřela se do morku kostí, aby vydělala aspoň nějaký peníze na zaplacení dluhů. Měla jednoho nejlepšího kamaráda, který s ní trávil veškerý svůj čas, ale nevěděl o jejím trápení. Ona se z ně (dluhy) styděla a nechtěla s tím zatěžovat ještě někoho dalšího. Každý den hned po konci školy jí doprovodil do práce a po práci jí vzal na večeři, protože by se jinak najedla. Pomáhal jí s přípravou na testy, s domácíma úkoly. Doopravdy s ní trávil víc času než je normální. Ale přece jen byla často sama se svými dluhy. Pořád se jí hromadili a ona je nestíhala platit, protože jich bylo čím dál víc a její mámu to nezajímalo. Hromadili se a hromadili, začala být zoufalá. Kvůli nim vynechávala školu, jen aby mohla vydělat nějaký peníze navíc na další dluhy. Nikomu to neřekla, pořád to dusila v sobě. Všechny její trápení si nechávala pro sebe ani svému nejlepšímu příteli to neřekla a taky neviděla přes zaslepené oči to, že on jí miluje, ale bojí se jí to říct. Strašně ho ničilo, že ona se tak trápí. Chtěl vědět proč je věčně smutná, vystrašená, unavená. Nemohl se koukat, na její uplakaný oči, na rozkousané rty, který by tak moc toužil políbit… Ale nejde to, bojí se, že tím ztratí její přátelství. A udělal velkou chybu, že jí neřekl "miluju tě", nepolíbil jí na rozkousaná rty a nepohladil po ustarané tváři. Ona mezitím co on váhal, jestli se jí přiznat, políbit a pohladit byla pořád ztrápenější. Už jí to přerůstalo přes hlavu. Napsala krátký dopis jedinému příteli: "Byl jsi jediný kdo se ke mně neotočil zády. Kdo mi pomáhal se školou. A vůbec, jsi můj hrdina a já tě strašně miluju. Zbohem, už nemůžu dál, nikdy jsem ti neřekla, že mně moje vlastí máma sráží na samé dno, od kterého se nedá odrazit. Propadám se stále dolu a nechci tě stáhnout sebou dolu, proto ti dávám zbohel a posílám polibek". Pak popadla nůž a podřezala si obě zápěstí a na srdci držela dopis pro něj. Když jí tak ještě ten den našel, rozbrečel se a vzal jí do náručí. Když si četl dopis, vyčítal si, že tak strašně dlouho váhal a že za to může on. Napsal svůj dopis pro toho, kdo je najde: "Miloval jsem jí a kvůli mně zemřela. Kvůli mé nerozhodnosti. Prosím pohřběte nás do jednoho hrobu pod jedním jménem." Vzal pistol a namířil si jí k spánku a pak lehl vedle ní mrtev.
The story is a sad end…
Byla 17letá holka, která se topila v dluzích. Den co den jí chodili výhružné správy domu, pořád jí volaly na mobil a psali SMSky. Chudák holka nevěděla, co dělat. Bála se jít do školy, jít do knihovny, na brigádu, vyjít jenom před barák. Bála se být sama doma, číst SMSky, dopisy, zvedat telefony. Protože pokaždé ji někde čekal nějaký dluh. Nikdo jí s dluhy nepomáhal svého vlastního tátu ani neznala a nikdy ho neviděla. Měla pouze malou fotku na nočním stolku a u ní sedmikrásky. Svojí mámu viděla naposledy v patnácti letech na narozeninách. Od té doby jí pouze posílá dluhy až z Ameriky, místo aby je platila. Víte, ono je lehčí nechat starosti na někom, kdo to za ní bude platit a nebude jí hledat, aby já ty dluhy vrátila. Dřela se do morku kostí, aby vydělala aspoň nějaký peníze na zaplacení dluhů. Měla jednoho nejlepšího kamaráda, který s ní trávil veškerý svůj čas, ale nevěděl o jejím trápení. Ona se z ně (dluhy) styděla a nechtěla s tím zatěžovat ještě někoho dalšího. Každý den hned po konci školy jí doprovodil do práce a po práci jí vzal na večeři, protože by se jinak najedla. Pomáhal jí s přípravou na testy, s domácíma úkoly. Doopravdy s ní trávil víc času než je normální. Ale přece jen byla často sama se svými dluhy. Pořád se jí hromadili a ona je nestíhala platit, protože jich bylo čím dál víc a její mámu to nezajímalo. Hromadili se a hromadili, začala být zoufalá. Kvůli nim vynechávala školu, jen aby mohla vydělat nějaký peníze navíc na další dluhy. Nikomu to neřekla, pořád to dusila v sobě. Všechny její trápení si nechávala pro sebe ani svému nejlepšímu příteli to neřekla a taky neviděla přes zaslepené oči to, že on jí miluje, ale bojí se jí to říct. Strašně ho ničilo, že ona se tak trápí. Chtěl vědět proč je věčně smutná, vystrašená, unavená. Nemohl se koukat, na její uplakaný oči, na rozkousané rty, který by tak moc toužil políbit… Ale nejde to, bojí se, že tím ztratí její přátelství. A udělal velkou chybu, že jí neřekl "miluju tě", nepolíbil jí na rozkousaná rty a nepohladil po ustarané tváři. Ona mezitím co on váhal, jestli se jí přiznat, políbit a pohladit byla pořád ztrápenější. Už jí to přerůstalo přes hlavu. Napsala krátký dopis jedinému příteli: "Byl jsi jediný kdo se ke mně neotočil zády. Kdo mi pomáhal se školou. A vůbec, jsi můj hrdina a já tě strašně miluju. Zbohem, už nemůžu dál, nikdy jsem ti neřekla, že mně moje vlastí máma sráží na samé dno, od kterého se nedá odrazit. Propadám se stále dolu a nechci tě stáhnout sebou dolu, proto ti dávám zbohel a posílám polibek". Pak popadla nůž a podřezala si obě zápěstí a na srdci držela dopis pro něj. Když jí tak ještě ten den našel, rozbrečel se a vzal jí do náručí. Když si četl dopis, vyčítal si, že tak strašně dlouho váhal a že za to může on. Napsal svůj dopis pro toho, kdo je najde: "Miloval jsem jí a kvůli mně zemřela. Kvůli mé nerozhodnosti. Prosím pohřběte nás do jednoho hrobu pod jedním jménem." Vzal pistol a namířil si jí k spánku a pak lehl vedle ní mrtev.
Konec
1. Daiduš
Revente - Pomsta
Ne…prosím přestaň to…to bolí…prosím…
Bolí to, moc to bolí, neumíte si to ani představit. Brečela jsem…marně…prosila jsem aby přestal…marně…bránila jsem se...marně. Vše co jsem dělala bylo zbytečné. Nepřestával…pořád pokračoval, i když vyděl že brečím, i když slyšel že prosím dokonce ani když cítil že se bráním jak nejvíc to jde… nepřestal. Asi nevíte o co jde že ? Jde o to že mě můj vlastní otec každou noc chodí znásilnit. Ano čtete správně můj vlastní otec. Ten hajzl. Bohužel nikdo s tím nic nenadělá, kdybych šla na policii tak mě zabije a matka… ta už s námi nežije, vlastně všechno tohle je kvůli ní. Všechno tohle se děje kvůli ní, kdyby neodešla z mého otce by se nikdy tohle nestalo, nikdy by se z něj nestala zrůda co každou noc znásilňuje svojí devítiletou dceru. Jednou v noci jsem toho měla dost a chtěla mu už něco říct, ale nakonec jsem se udržela a řekla jsem si že by to asi nedopadlo dobře, jen jsem si řekla že až budu větší a budu mít odvahu…zabiju ho , zabiju za to všechno co mi provedl a provede. A já sliby držím.
O SEDM LET POZDĚJI…
Dneska mi je šestnáct let a právě jsem po zkouškách z bojových umění na které jsem se přihlásila. Musela jsem ovšem tajně, můj otec by to nikdy nedovolil ale abych ho mohla zabít tak jsem to musela udělat. Ptáte se jak zkoušky dopadly? Na výbornou, prý jsem byla nejlepší žákyně co tam měli. Jsem na sebe hrdá a pyšná.jako nikdy dřív. Dneska je můj otec v práci a vrátí se až zítra večer. Konečně jedna noc klidu. Ano pořád mě každou noc chodí znásilnit, pořád a pořád. Už asi před týdnem co jsem zjistila že otec tuto noc nebude doma jsem se rozhodla. Vytvořím pasti, budu ho mučit a nakonec až bude na pokraji sil ho dorazím…vlastnoručně ho zabiju . Je to poněkud kruté ale to zvíře si nic jiného nezaslouží potom co mi udělal. Opět se ptáte proč jsem tedy chodila na ty bojové umění když nakonec vytvořím pasti? Protože si ještě moc nevěřím a takhle si budu jistější že nebude po tom co překoná moje pasti jestli je vůbec překoná že nic nebude moci dělat a já ho můžu dorazit. "Peníze mám, tašku mám a můžu vyrazit". Zajímalo by vás kam jdu? Jdu do obchodu koupit vše potřebné k vytvoření mích pastí. Nemohla jsem to koupit dřív protože by na to otec přišel a určitě by mě zabil. Asi po čtvrt hodině mám vše koupené, teď už jen jít domů, vytvořit pasti a počkat ve svým pokoji do zítřejšího večera. Ptáte se proč to dělám teď, proč to nedělám třeba až zítra ráno? Protože můj otec je hrozně výbušný a může se stát že ho buď vyhodí a nebo pošlou domů aby se uklidnil a já to chci mít hotový dřív než přijde. Jsem doma a chystám pasti. " Áno to je ono to bude boj o život". Ďábelsky jsem se usmála a šla do svého pokoje. V tuto chvíli je to nejbezpečnější místnost v domě. Vše co potřebuji k životu jsem si přinesla do pokoje, teď už jen čekat. Asi po dvou hodinách jsem usnula. Najednou slyším rámus který vychází z obýváku v přízemí. Už jsem chtěla vylézt z pokoje a kouknout se co se děje ale zastavila jsem se včas. Totiž ani na chodbách není bezpečno. Vytáhla jsem tedy notebook z pod postele a zapnula si video kameru. Po celém domě jsem nainstalovala kamery takže vím a vidím co se tam děje. Na obrazovce jsem zahlédla otce. Co jsem říkala poslali ho domů. Právě se nachytal do šesté pasti. Ano do šesté. Těch pastí jsem udělala spoustu. Dost na to aby až přijde ke mně do pokoje byl zdrcený a už nic nemohl dělat. Pozoruji dál a už se vleče nebo spíš se plazí po schodech nahoru. Jde vidět že už nemůže. Má zlomenou nohu, teče mu odevšud krev a já nevím co ještě. Je tma a tak to jde špatně vidět. Už dorazil ke mně do pokoje. " Elys nevíš kdo to všechno dole nastražil?!" Je hodně naštvaný. " Jo vím." Provokativně jsem se usmála. Otec byl opravdu naštvaný a chtěl jít ke mně. Určitě mě zabít ale nemohl a upadl na zem. Vstala jsem z postele a jen jsem ho nohou otočila aby ležel na zádech. Vzala jsem provaz a pevně ho svázala. Bylo vidět že má vyhozené rameno, ale mě to bylo jedno. Poté jsme mu sundala kalhoty a narvala mu do zadku tlustou tyč. Chci aby cítil to samý co já když mě znásilňoval, ovšem jemu jsem to udělala brutálněji. Řval bolestí ale bylo mu to prd platný. " Tak co, bolí to ?" " Elys ty krávo co..co to děláš .. okamžitě to vyndej a pust mě…tohle si vypiješ!!" Byl ještě víc naštvaný, brečel, říkal ať tu tyč vyndám ale já neposlechla, nechala jsem jí tam. Vzala jsem nůž a začala ho všude řezat. Muselo to bolet ale to bylo jen dobře. Už skoro vypouštěl dušičku a tak jsem vzala sekeru. " A teď přijde velkolepé finále." Opět jsem se ďábelsky usmála a….a usekla mu hlavu. " Rychle jsem dýchala a srdce mi bylo jak o život z toho adrenalinu, navíc jsem celou tu dobu myslela na to jak mě znásilňoval. To mě pohánělo k tomu abych ho zabila."Konečně..konečně!!" Byla jsem šťastná. Ten hajzl je mrtví. Ovšem každý musí být potrestán za svůj zločin a tak jsem šla zavolat policii. Policie po chvilce přijela. " Co se to tu proboha stalo?" Rozhlížel se po té spoušti co byla skoro po celém domě. Já už čekala před svím pokojem celá od krve. Když mě policista vyslýchal vše jsem jim do podrobna řekla, i to jak mě znásilňoval a já jsem se za to pomstila prostě jsem jim řekla vše. Policista mě nakonec zatkl ale protože mi je teprve šestnáct tak mě museli dát zatím do pasťáku. Všichni se mě tam báli, pomlouvali, říkaly vražedkyně ale mě to bylo jedno, byla jsem konečně šťastná že těch osm let trápení a mučení je u konce. Když jsem dospěla šla jsem si odsedět zbytek trestu do vězení. Když mě konečně propustili začala jsem novou etapu mého života… tu šťastnou etapu života..
Konec
Chlapec z mostu
Otrhané lístky růže na hladině řeky se nesou. Uprostřed dřevěného mostu po kterým projde živá duše jednou za 100 let sedí chlapec věku jak mladého, tak ale i staršího vzhledu. Šestnáctiletý chlapec se sklopenou hlavou hleděl na hladinu řeky v které se odrážel jeho obraz. Slunce šlo pomalu na západ a blížilo se k vrcholkům stromů, které začali mít větší a větší stín. Člověku to přijde jako krásná romantická chvíle, ale pro lidi, kteří pouze čekají, je to jenom další nevydařená noc, kdy budou sami. ,,V tuhle dobu bývám už někde jinde." Vydechne chlapec a nechá hlavu sklopenou.
Klap, klap, klap. Slyší kroky, které se nesou po celém dřevěném mostě. V odrazu je vidět neznámá dívka, která usedá z druhé strany mostu. Tichem se nese jenom vlahý vánek, čechrajíc jim vlasy.
Chlapec pomalu vstane a odchází, dívka však poprvé promluví. ,,Odcházíš, abys nemusel sedět s hromádkou neštěstí?" Přičichla k růži a zavřela oči. ,,Ne" Usadil se zpátky, lehl si na záda a zavřel oči. ,,Člověk by neměl utíkat od člověka, který potřebuje pomoct." Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a zpětně vydechl. Dívka položila hlavu vedle něho. Oči stále zavřené. Nedívali se na sebe, proč? Každý se dívá, ale pak už nevidí nic víc, než krásu. Ten kdo se nepodívá a pozná prvně duši je člověk se srdcem na pravém místě. ,,Růže jsou krásné na pohled, ale dokážou i popíchat." Položila dívka růži mezi jejich hlavy a dále vdechovala čerstvý vánek, nesoucí se, se západem slunce.
,,Proč tu takhle vysedáváš?" Odklonila dívka hlavu na druhou stranu a otevřela své krásné, hnědé oči. ,,Existuje kluk, ale zdá se, že ani neví, že existuji. Jeho oči jsou okouzlující a když ho vidím, jak se směje, mám pocit, že všechno špatné, co bylo je pryč. Párkrát se na mě podíval, když okolo mě prošel a mě zavalil závan bezpečí a blahosti, závan štěstí. Smutek byl hned pryč." Ukápla ji na dřevěný most slza. ,,Je smutné, když chodí dva lidé okolo sebe a jeden z něj má pocit bezpečí a druhý ani neví, kdo to je. Ale….myslím, že máme stejný problém."
,,Vážně?" ,,U mě také existuje jeden člověk. Dívka s krásnými hnědými očima. Úsměvem, který se jen tak někde nevidí. Její přítomnost přináší do společnosti zával štěstí, ale takového, že když s ní člověk je, nemusí se ničeho bát, přijde mu, že je s tím nejlepším člověkem na světě a už by si nepřál být kdekoliv jinde, než s ní." ,,Už měsíc tady takhle posedávám a přemýšlím o jediném rozhodnutí. Voda je možná studená, ale…" ,,Ale je lepší do ní skočit, než se trápit celý zbytek života, který by za nic nestál." Dokončil kluk větu a sesunul se blíže k okraji mostu. Dívka udělala to samé a každý skočil ze své strany. Druhý den byly nalezeny dvě těla. Oba navštěvovali školu, před kterou byly na břehu nalezeny. Někdy je chyba, nepodívat se na člověka, s kterým máte stejný problém. Nebylo by pak zapotřebí takových rozhodnutí a dívka, toužíc po chlapci, kterého milovala z celého srdce mohla být šťastná, kdyby jen otočila svůj pohled na druhou stranu, uviděla by, že ten neznámí je on. On který ji činil šťastnou už svou přítomností. A chlapec, stačilo otevřít oči a mohl spatřit ji. Ji, která mu dávala pocit štěstí na celý život.
Otrhané lístky růže na hladině řeky se nesou. Uprostřed dřevěného mostu po kterým projde živá duše jednou za 100 let sedí chlapec věku jak mladého, tak ale i staršího vzhledu. Šestnáctiletý chlapec se sklopenou hlavou hleděl na hladinu řeky v které se odrážel jeho obraz. Slunce šlo pomalu na západ a blížilo se k vrcholkům stromů, které začali mít větší a větší stín. Člověku to přijde jako krásná romantická chvíle, ale pro lidi, kteří pouze čekají, je to jenom další nevydařená noc, kdy budou sami. ,,V tuhle dobu bývám už někde jinde." Vydechne chlapec a nechá hlavu sklopenou.
Klap, klap, klap. Slyší kroky, které se nesou po celém dřevěném mostě. V odrazu je vidět neznámá dívka, která usedá z druhé strany mostu. Tichem se nese jenom vlahý vánek, čechrajíc jim vlasy.
Chlapec pomalu vstane a odchází, dívka však poprvé promluví. ,,Odcházíš, abys nemusel sedět s hromádkou neštěstí?" Přičichla k růži a zavřela oči. ,,Ne" Usadil se zpátky, lehl si na záda a zavřel oči. ,,Člověk by neměl utíkat od člověka, který potřebuje pomoct." Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a zpětně vydechl. Dívka položila hlavu vedle něho. Oči stále zavřené. Nedívali se na sebe, proč? Každý se dívá, ale pak už nevidí nic víc, než krásu. Ten kdo se nepodívá a pozná prvně duši je člověk se srdcem na pravém místě. ,,Růže jsou krásné na pohled, ale dokážou i popíchat." Položila dívka růži mezi jejich hlavy a dále vdechovala čerstvý vánek, nesoucí se, se západem slunce.
,,Proč tu takhle vysedáváš?" Odklonila dívka hlavu na druhou stranu a otevřela své krásné, hnědé oči. ,,Existuje kluk, ale zdá se, že ani neví, že existuji. Jeho oči jsou okouzlující a když ho vidím, jak se směje, mám pocit, že všechno špatné, co bylo je pryč. Párkrát se na mě podíval, když okolo mě prošel a mě zavalil závan bezpečí a blahosti, závan štěstí. Smutek byl hned pryč." Ukápla ji na dřevěný most slza. ,,Je smutné, když chodí dva lidé okolo sebe a jeden z něj má pocit bezpečí a druhý ani neví, kdo to je. Ale….myslím, že máme stejný problém."
,,Vážně?" ,,U mě také existuje jeden člověk. Dívka s krásnými hnědými očima. Úsměvem, který se jen tak někde nevidí. Její přítomnost přináší do společnosti zával štěstí, ale takového, že když s ní člověk je, nemusí se ničeho bát, přijde mu, že je s tím nejlepším člověkem na světě a už by si nepřál být kdekoliv jinde, než s ní." ,,Už měsíc tady takhle posedávám a přemýšlím o jediném rozhodnutí. Voda je možná studená, ale…" ,,Ale je lepší do ní skočit, než se trápit celý zbytek života, který by za nic nestál." Dokončil kluk větu a sesunul se blíže k okraji mostu. Dívka udělala to samé a každý skočil ze své strany. Druhý den byly nalezeny dvě těla. Oba navštěvovali školu, před kterou byly na břehu nalezeny. Někdy je chyba, nepodívat se na člověka, s kterým máte stejný problém. Nebylo by pak zapotřebí takových rozhodnutí a dívka, toužíc po chlapci, kterého milovala z celého srdce mohla být šťastná, kdyby jen otočila svůj pohled na druhou stranu, uviděla by, že ten neznámí je on. On který ji činil šťastnou už svou přítomností. A chlapec, stačilo otevřít oči a mohl spatřit ji. Ji, která mu dávala pocit štěstí na celý život.
Konec
Voldemortovo tajemství
1. kapitola
Byla teplá červencová noc a na obloze svítily hvězdy. Téměř prázdnou ulicí se procházela dívka. Za celou tu dobu potkala jen jeden starší pár, který se vracel domů. Všude bylo ticho ani auta na silnicích nejezdila. Už se vracela domů. Kousek před domem se zastavila. Uvědomila si, že ji někdo sleduje. Otočila se a viděla starého muže, jak jde k ní.
"Kate?" Neodpověděla mu. "Kate Rojvol Raddle?" Pozorně si ho prohlédla. Rukou nahmatala konec své hůlky. "Jmenuji se Albus Brumbál. Jsem ředitel…" "Vím, kdo jste. Co tu chcete? A jak víte, kdo jsem?" vyhrnula na něj své otázky. "Nebyl jsem si jistý, ale ujistil jsem se, když jsem pátral v jeho minulosti." "V čem jste si nebyl jistý?" "V tom, kdo jsi."
"Takže to víte?" Brumbál přikývl. Kate pevně sevřela hůlku. "Co tu chcete?" "Přišel jsem si s tebou promluvit." Kate se na něj podezíravě dívala. "Chci se tě na něco zeptat." Kate se rozhlédla. "Tak dobře." řekla a zamířila si to k domovním dveřím. Odemkla dveře a vešla dovnitř. Brumbál ji následoval. Kate ho zavedla do obývacího pokoje. Vytáhla hůlku a zapálila v krbu oheň. V pokoji se objevil domácí skřítek.
"Jdi pryč." rozkázala ji. "Tak co potřebujete?" posadila se do křesla. Domácí skřítek odešel z pokoje. "Mám několik otázek." "Ohledně Toma?" "Ano. Toma?" podivil se. "Co se vám nelíbí?" odsekla. "Jak jste si myslel, že mu budu říkat?" Brumbál ji na to nic neřekl. "Tak se ptejte. Co byste chtěl vědět?" "Jak ses asi mohla dozvědět, tak existuje taková organizace, která se snaží zničit Pána Zla." Odmlčel se. Kate se na něj dívala. "Fénixův řád?" Brumbál přikývl. "Chceme získat všechny informace o něm, abychom ho mohli zabít." "A ode mě chcete přesně co?" skočila mu do řeči. Odvrátila od něj pohled a zahleděla se do plamenů. "Jelikož jsi…" začal. Kate se na něj naštvaně podívala. "Chcete moje vzpomínky?" Brumbál se ji díval do očí. "Nikdy! Nikdo se nesmí dozvědět, kdo jsem nebo to bude mít hrozné následky." "Vím, a proto ti chci nabídnout, aby ses přidala do Fénixova řádu. Samozřejmě by nikdo nevěděl, kdo jsi." Díval se na ni přes svoje půlměsíčkové brýle. "Pořádně si to rozmysli. Pokud nebudeš chtít, tak ti to nikdo nebude mít za zlé." Stoupl si. Kate nic neřekla. Opřela se v křesle a dívala se na fotku své matky a přemýšlela. "Nechám ti čas na rozmyšlenou. Pak mi dej vědět." Položil něco na stůl a odešel.
Kate se podívala na stůl a na něm viděla dopis. Namířila na něj hůlkou. "Accio." zašeptala a dopis ji vletěl do ruky. Na přední straně bylo napsáno malým přehledným písmem: Pokud se rozhodneš se k nám přidat. Pousmála se. Tuhle věc si rozmýšlet nemusela. Stoupla si a šla do svého pokoje. Začalo pršet, blížila se bouře. Osprchovala se a zalezla do postele. Dopis si odložila na noční stolek a usnula. Venku se blýskalo a hřmělo. Kate se probudila a nemohla znovu usnout. Najednou uslyšela dole někoho chodit. Nahmatala na nočním stolku svoji hůlku a oblékla si župan. Potichu otevřela dveře. Na chodbě byla tma. Šla ke schodům. Dole viděla několik postav v černých pláštích. Jeden z nich se otočil k ní a namířil na ni hůlku. "Co tu děláte?!" zasyčela. "Máme tě přivést k němu." oznámil ji, ten který na ni mířil hůlkou. Pod kapuce mu šly vidět dlouhé světlé vlasy. Hned věděla, kdo to je.
"Nikam nejdu!" otočila se k nim zády. "Vypadněte!" "Jak se opovažuješ…?!" vyjela na ni jedna z přítomných. Měla chraplavě-pisklavý hlas. Kate se zastavila a pevně sevřela hůlku. "Bellatrix!" okřikl ji Lucius. "Proč bychom ji měli sebou vzít? Vždyť je to jen nějaká holka! Proč se o ni Pán Zla zajímá?!" "Máme rozkaz ji přivést a nesmíme ji ublížit! Ten rozkaz splníme!" Kate je poslouchala. Otočila se čelem k nim "Nikam nejdu! Pokud něco chce, tak ať si přijde!" Bellatrix na ni namířila hůlku. Kate ji ju vyrazila z ruky, aniž by cokoliv řekla. "Pokud nechceš přijít o život, tak to už nikdy nedělej!" Bellatrix na ni zůstala zírat. "Teď vypadněte z mého domu!" Lucius se na ni díval. Nevěděl, co má dělat. Několikrát ji viděl, jak s ním mluví a také poznal, že má k ní respekt a ve všem ji vyhoví. "Jdeme." oznámil ostatním Smrtijedům a otočil se k odchodu. Ostatní ho nechápavě následovali. Bellatrix si zvednula hůlku a naposledy se podívala na Kate opovrhovaným pohledem.
Kate si oddychla. Pokud za ní přijdou ještě jednou, nepůjde to tak snadno. Chvíli zůstala stát, kde byla a pak šla do svého pokoje. Posadila se na postel a dívala se na Brumbálův dopis. Vzala ho do ruky a otevřela ho. Rozložila ho a začala číst. Zítra máme mimořádnou schůzi řádu. Budu velice rád, když se připojíš. Věřím, že chceš ze všech nejvíc, aby byl za všechno, co provedl potrestán. K tomu potřebujeme každou pomoc. Budu na tebe čekat. Profesor Albus Brumbál. Kate se podívala z okna. Za nedlouho se mělo rozednívat. Podívala se na adresu, kde se měla konat schůze. Zjistila, že je to daleko. Pak si všimla poznámky, aby se nepřemísťovala, aby ji nemohli vysledovat.
Převlékla se. Sešla dolů, kde měla připravenou snídani. Posadila se ke stolu. "Winnie! Winnie!" zakřičela. Nikdo se neozval. "No tak Winnie! Kde zase jsi?!" "Volala jste mě, slečno?" ve dveřích do kuchyně se objevil domácí skřítek. Kate jsi ji pozorně prohlédla. "Kde jsi byla?" "Byla jsem nahoře." řekla vyhýbavě. "Co potřebujete?" snažila se zamaskovat svůj tón. "Nikomu nesmíš říct, že tu včera byl Brumbál!" nakázala ji. Winnie ji neodpověděla. "Když říkám nikomu, tak ani jemu!" Zase nic neřekla a vyhýbala se jejímu pohledu. "Winnie?" zeptala se ji trochu vyděšeně. "Promiňte." zašeptala. "Winnie…" netušila, co by ji na to řekla. Hned pochopila, že ta večerní návštěva nebyla jen náhoda. "Tak dobře. Jdu si zařídit nějaké věci." řekla zamyšleně. Vstala od stolu a vyšla ven…
1. kapitola
Byla teplá červencová noc a na obloze svítily hvězdy. Téměř prázdnou ulicí se procházela dívka. Za celou tu dobu potkala jen jeden starší pár, který se vracel domů. Všude bylo ticho ani auta na silnicích nejezdila. Už se vracela domů. Kousek před domem se zastavila. Uvědomila si, že ji někdo sleduje. Otočila se a viděla starého muže, jak jde k ní.
"Kate?" Neodpověděla mu. "Kate Rojvol Raddle?" Pozorně si ho prohlédla. Rukou nahmatala konec své hůlky. "Jmenuji se Albus Brumbál. Jsem ředitel…" "Vím, kdo jste. Co tu chcete? A jak víte, kdo jsem?" vyhrnula na něj své otázky. "Nebyl jsem si jistý, ale ujistil jsem se, když jsem pátral v jeho minulosti." "V čem jste si nebyl jistý?" "V tom, kdo jsi."
"Takže to víte?" Brumbál přikývl. Kate pevně sevřela hůlku. "Co tu chcete?" "Přišel jsem si s tebou promluvit." Kate se na něj podezíravě dívala. "Chci se tě na něco zeptat." Kate se rozhlédla. "Tak dobře." řekla a zamířila si to k domovním dveřím. Odemkla dveře a vešla dovnitř. Brumbál ji následoval. Kate ho zavedla do obývacího pokoje. Vytáhla hůlku a zapálila v krbu oheň. V pokoji se objevil domácí skřítek.
"Jdi pryč." rozkázala ji. "Tak co potřebujete?" posadila se do křesla. Domácí skřítek odešel z pokoje. "Mám několik otázek." "Ohledně Toma?" "Ano. Toma?" podivil se. "Co se vám nelíbí?" odsekla. "Jak jste si myslel, že mu budu říkat?" Brumbál ji na to nic neřekl. "Tak se ptejte. Co byste chtěl vědět?" "Jak ses asi mohla dozvědět, tak existuje taková organizace, která se snaží zničit Pána Zla." Odmlčel se. Kate se na něj dívala. "Fénixův řád?" Brumbál přikývl. "Chceme získat všechny informace o něm, abychom ho mohli zabít." "A ode mě chcete přesně co?" skočila mu do řeči. Odvrátila od něj pohled a zahleděla se do plamenů. "Jelikož jsi…" začal. Kate se na něj naštvaně podívala. "Chcete moje vzpomínky?" Brumbál se ji díval do očí. "Nikdy! Nikdo se nesmí dozvědět, kdo jsem nebo to bude mít hrozné následky." "Vím, a proto ti chci nabídnout, aby ses přidala do Fénixova řádu. Samozřejmě by nikdo nevěděl, kdo jsi." Díval se na ni přes svoje půlměsíčkové brýle. "Pořádně si to rozmysli. Pokud nebudeš chtít, tak ti to nikdo nebude mít za zlé." Stoupl si. Kate nic neřekla. Opřela se v křesle a dívala se na fotku své matky a přemýšlela. "Nechám ti čas na rozmyšlenou. Pak mi dej vědět." Položil něco na stůl a odešel.
Kate se podívala na stůl a na něm viděla dopis. Namířila na něj hůlkou. "Accio." zašeptala a dopis ji vletěl do ruky. Na přední straně bylo napsáno malým přehledným písmem: Pokud se rozhodneš se k nám přidat. Pousmála se. Tuhle věc si rozmýšlet nemusela. Stoupla si a šla do svého pokoje. Začalo pršet, blížila se bouře. Osprchovala se a zalezla do postele. Dopis si odložila na noční stolek a usnula. Venku se blýskalo a hřmělo. Kate se probudila a nemohla znovu usnout. Najednou uslyšela dole někoho chodit. Nahmatala na nočním stolku svoji hůlku a oblékla si župan. Potichu otevřela dveře. Na chodbě byla tma. Šla ke schodům. Dole viděla několik postav v černých pláštích. Jeden z nich se otočil k ní a namířil na ni hůlku. "Co tu děláte?!" zasyčela. "Máme tě přivést k němu." oznámil ji, ten který na ni mířil hůlkou. Pod kapuce mu šly vidět dlouhé světlé vlasy. Hned věděla, kdo to je.
"Nikam nejdu!" otočila se k nim zády. "Vypadněte!" "Jak se opovažuješ…?!" vyjela na ni jedna z přítomných. Měla chraplavě-pisklavý hlas. Kate se zastavila a pevně sevřela hůlku. "Bellatrix!" okřikl ji Lucius. "Proč bychom ji měli sebou vzít? Vždyť je to jen nějaká holka! Proč se o ni Pán Zla zajímá?!" "Máme rozkaz ji přivést a nesmíme ji ublížit! Ten rozkaz splníme!" Kate je poslouchala. Otočila se čelem k nim "Nikam nejdu! Pokud něco chce, tak ať si přijde!" Bellatrix na ni namířila hůlku. Kate ji ju vyrazila z ruky, aniž by cokoliv řekla. "Pokud nechceš přijít o život, tak to už nikdy nedělej!" Bellatrix na ni zůstala zírat. "Teď vypadněte z mého domu!" Lucius se na ni díval. Nevěděl, co má dělat. Několikrát ji viděl, jak s ním mluví a také poznal, že má k ní respekt a ve všem ji vyhoví. "Jdeme." oznámil ostatním Smrtijedům a otočil se k odchodu. Ostatní ho nechápavě následovali. Bellatrix si zvednula hůlku a naposledy se podívala na Kate opovrhovaným pohledem.
Kate si oddychla. Pokud za ní přijdou ještě jednou, nepůjde to tak snadno. Chvíli zůstala stát, kde byla a pak šla do svého pokoje. Posadila se na postel a dívala se na Brumbálův dopis. Vzala ho do ruky a otevřela ho. Rozložila ho a začala číst. Zítra máme mimořádnou schůzi řádu. Budu velice rád, když se připojíš. Věřím, že chceš ze všech nejvíc, aby byl za všechno, co provedl potrestán. K tomu potřebujeme každou pomoc. Budu na tebe čekat. Profesor Albus Brumbál. Kate se podívala z okna. Za nedlouho se mělo rozednívat. Podívala se na adresu, kde se měla konat schůze. Zjistila, že je to daleko. Pak si všimla poznámky, aby se nepřemísťovala, aby ji nemohli vysledovat.
Převlékla se. Sešla dolů, kde měla připravenou snídani. Posadila se ke stolu. "Winnie! Winnie!" zakřičela. Nikdo se neozval. "No tak Winnie! Kde zase jsi?!" "Volala jste mě, slečno?" ve dveřích do kuchyně se objevil domácí skřítek. Kate jsi ji pozorně prohlédla. "Kde jsi byla?" "Byla jsem nahoře." řekla vyhýbavě. "Co potřebujete?" snažila se zamaskovat svůj tón. "Nikomu nesmíš říct, že tu včera byl Brumbál!" nakázala ji. Winnie ji neodpověděla. "Když říkám nikomu, tak ani jemu!" Zase nic neřekla a vyhýbala se jejímu pohledu. "Winnie?" zeptala se ji trochu vyděšeně. "Promiňte." zašeptala. "Winnie…" netušila, co by ji na to řekla. Hned pochopila, že ta večerní návštěva nebyla jen náhoda. "Tak dobře. Jdu si zařídit nějaké věci." řekla zamyšleně. Vstala od stolu a vyšla ven…
Konec
Jsem to psala na rychlovku hehe jsem na to potom zapoměla a psala jsem to večer xD...